Pohled. Představa. Prostor.

Týden po vernisáži výstavy by možná stálo za to sepsat pár vět o tom, co všechno jsme museli podstoupit, abychom minullý čtvrtek, 15. března, mohli otevřít před několika desítkami lidí výstavu.

Někdy začátkem února se mi naskytla možnost využít část music clubu HooDoo pro výstavu fotografií. Zájem ze strany spolužáků z Orange byl, takže nám v pořádání výstavy nic nebránilo. Termín vernisáže jsme si dohodli, dá se říct, přesně měsíc před jejím konáním. I když nám bylo jasné, že máme málo času, moc jsme se zatím nestresovali. Bez pořádného časového presu to není tak motivující. Protože "výstava fotografií studentů" není dostatečně cool název, a protože fotografie přibouchané na zdi už viděl každý, chtělo to originální koncept a ještě originálnější název. S konceptem přišel můj kamarád Pavel. Řekl, ať dáme návštěvníkům možnost naše fotografie okomentovat. Tak jak je to na facebooku. Proč ne, nikdy před tím jsem žádnou takovou výstavu neviděla a originalita je důležitá k přilákání návštěvníků. K této myšlence teď zbývalo vymyslet název. Chtělo to něco, co prozradí, oč se jedná, ale zároveň to zanechá malý zoubek nejistoty. Jedno odpoledne jsme se tedy šešli v ateliéru a začali vymýšlet. Přes všemožné i nemožné nápady jsme se dopracovali ke sloganu sušenek Oreo. Otoč. Olízni. Omlékuj. O několik okamžiků později vymizela má slušná představa o významu tohoto sloganu.:-) Nicméně tříslovný název se nám zdál cool a zbývalo tak vymyslet jen tři úderná slova popisující návštěvníka na naší výstavě. Trvalo to sice dlouho, ale ta slova přišla a my jsme konečně mohli odejít domů. V tuto chvíli nám do vernisáže zbýval necelý měsíc. Měli jsme název, koncept, vymyšlené, na čem budou fotografie viset a začínalo se pracovat na plakátu. Tím jsme pověřili jednoho kolegu z grafické sekce školy. Vše se zdálo být fajn. Pomalu jsme shromažďovali data pro tisk a stále jsme si oprakovali, že je dost času. Ve chvíli, kdy byl hotový plakát, jsme měli 14 dní času. E-maily s "tiskovou zprávou" jsme rozeslali na několik webů zabývajících se touto tématikou, aby o výstavě vzniklo alespoň částečné veřejné povědomí. Plakát visel už i na chodbě školy, my měli nakoupené dřevotřískové desky, fixy, zajištěné osvětelní v HooDoo, připravené fotografie pro tisk a bylo pondělí. Takže zbývali 4 dny. V úterý jsme zjistili, že s tiskem to není pro nás uplně ideální, a že se právě dostáváme do toho potřebného, v tuto chvíli spíš nechtěného, časového pressu a stresu. Ve středu fotografie stále nebyly. To nás ale nemohlo zdržovat a tak jsme strávili celý den přibíjením desek, na kterých fotografie měly viset, do zdí. Když jsme o půlnoci klub opouštěli, dívali jsme se na parádní výstavu OSB desek. A přišel čtvrtek ráno. Kdo mohl zaspal, kdo nezaspal, tomu bylo špatně. Do vernisáže zbývalo asi 5 hodin, když jsme se všichni na místě sešli. Naštěstí i s vytištěnými fotografiemi. Pustili jsme si hudbu, donesli jídlo, utvořili dva "přibíjecí" týmy a šlo se do práce. 16:15 byla přibita poslední fotografie a v 16:45 uklizeno poslední smítko omítky. Stoly přichystány, židle také a já se snažila naučit se proslov, který jsem za malou chvíli měla říkat všem příchozím. Krátce po páté odpolední začali chodit první zvědavci, většinou naši kamarádi a známí. Nikdo z nich by nevěřil, kdyby viděl tu stejnou místnost před čtyřmi hodinami, kdy na zdech nebyly fotgrafie a na zemi byl neuvěřitelný bordel :-) Teď ale bylo vše jak ze škatulky a já stála na stole, všichni na mě koukali a já se snažila vysvětlit koncept výstavy a prosila jsem, aby hlavně nikdo nečmáral po fotografiích. Všichni vypadali spokojeně, hned začali psát komentáře, pít pivo a atmosféra byla čím dál tím uvolněnější. Náš "realizační tým" si taky oddechl a společně se všemi kamarády jsme se mohli zapojit do víru probíhající party v music clubu. 

Večer to byl fajn, komentáře k fotografiím přibývali a přibývají i nyní a budeme velice rádi, když je příjde kdokoliv rozšířit. :-)