Zdroje a vlivy

Na mojí škole je díky profesorům tradicí oblíbené cvičení Zdroje a vlivy. Každý z nás má za úkol libovolně prezentovat svůj pohled na svět, věci, činnosti, lidi, kteří ho ovlivňují a budují mu vlastní pohled na svět. 

    Výsledkem mého snažení je video složené pouze z fotografií (ano, závěrka to málem odnesla:)). Popisuje můj pohled na svět, to jak se cítím, mé sny, myšlenky, zdroje. Celé video koncipováno jako horor, což podporuje hlavně hudba. Je to proto, že hororové prostředí na mě působí asi nejinspirativněji.

    První scénou je televizní šum, ve ktrém se promítnou pohledy všech lidí, kteří na mě měli vliv v minulosti, či mě inspirují nyní a chci si z nich vzít příklad i do budoucna. Další scénou je pohled do mých očí. Téma očí jsem zvolila proto, že lidský pohled na mě působí asi nejsilněji. Hluboký pohled z očí do očí je v něčem magický a to mě na něm fascinuje. Zavírám oči, je slyšet tlukot srdce a vidíme nástěnku, kde postupně přibývají fotografie, akreditace, vstupenky z FMX. Je to počátek mojí cesty ve fotografii a tento záběr to skvěle vystihuje. Jsou to dva roky v několika málo vteřinách. Následuje "procházka" kolem mé střední. Měla na mě vliv, poznala jsem tam lidi, se kterýma jsem prožila kus života. Dalším záběrem je cesta k mé bývalé práci. Významnou částí "snu" je jízda kolem stromu na Invalidovně, k jehož fotografii se vztahuje komentář na facebooku v dalš scéně. Krátký pohled na Bageterii a jízda po kolejích. Místo, po kterém jede tramvaj jsem nezvolila náhodou. Právě tam mě napadlo několik námětů k mojí tvorbě. Sen končí a opět následuje pohled do mých očí, přes které stéka černá voda. Je v tom smybolika odpoutání se od minulosti.

    Nyní začíná součastnost. Dlouhá cesta, prve do školy. Cesta, kterou snad uvidím po nádlesující tři roky. Dění v ateliéru. Trávím tam hodně fajn chvílí. Chůze s davem. První dav následuji. Když chci něčeho dosáhnout v mém oboru, tak dav musím následovat, žijeme v konzumní společnosti, která následování davu očekává. Prázdná chodba v rozpadnutém domě. Toto prostředí miluji a zároveň tím evokuji, že i přes lidi kolem jsem na své cestě sama a jsem to já. Cesta proti davu. To mě vystihuje nejvíc. Být jiná než ostatní. Čtyři schody - snažím se stoupat nahoru. Jízda po eskalátoru proti lidem. Je to myšleno tak, že mě občas cesta proti davu může táhnout špatným směrem. A konečně poslední scéna. Moje vzdalucící se silueta. Vidím sama sebe na své cestě. Ne náhodou je to letiště - široká ranvej, cesta, která má mnoho možností, ale jen jeden směr. A také proto, že mě letadla fascinují. 

    A už dost okecávek a podívejme se na video. :)